Environmentální chemik Branislav Vrana: Na první konferenci do Švýcarska jsem jel starou felicií

Pane docente Vrano, co vás zaujalo na vědě natolik, že jste se rozhodl pro kariéru vědce zkoumajícího životní prostředí?

Chemie mě bavila již od základní školy, a proto jsem se rozhodl ji studovat. V roce 1989 jsem nastoupil do prvního ročníku Chemicko-technologické fakulty Slovenské technické univerzity v Bratislavě. A k výzkumu, zejména ke zkoumání životního prostředí a zdraví, mě přivedl můj vedoucí diplomové práce, fyzikální chemik profesor Štefan Baláž, který dnes působí v USA na Albany College of Pharmacy and Health Sciences. Profesor Baláž je průkopníkem studia vztahů mezi strukturou chemických látek a jejich biologických účinků (QSAR – Quantitative structure activity relationship). Po roce 1989 vyšlo najevo, že v Československu je mnoho environmentálních zátěží, které negativně ovlivňují i zdraví lidí. Sám se tomuto tématu začal více a více věnovat a nabídl mi, abych se v diplomové práci soustředil na problematiku vztahu mezi strukturou a mikrobiologickou rozložitelností jedné skupiny znečišťujících látek, tzv. polychlorovaných bifenylů. Tak začala moje cesta vědce zkoumajícího životní prostředí. A upřímně, dříve by mě nenapadlo, že tohle moje cesta bude.

Jaký byl váš studijní obor na vysoké škole?

Studoval jsem potravinářskou chemii, šlo o mezioborové studium s názvem Biochemická technologie. Některé předměty jsme měli na Chemicko-technologické fakultě STU a jiné na Přírodovědecké fakultě Komenského univerzity. A mezi předměty, které jsem studoval na technologické fakultě, byly například i technologie pivovarnictví a výroby vína. Pokud bych se tedy nestal vědcem, asi bych zůstal pracovat v potravinářství. Studoval jsem fermentační technologie a nejspíše bych se po skončení studií věnoval výrobě aditiv do potravin v pivovarnictví nebo vinařství. K vinařství mám vztah – máme v rodině malý vinohrad a vyrábíme svá vlastní vína, a proto jsem dříve uvažoval o kariéře profesionálního vinaře. Mimochodem, při práci na rodinném vinohradu a výrobě vína doposud čerpám ze svých vysokoškolských studií. Smích.

Výroba piva a vína vás ale nakonec nezlákala a vy jste se pustil do doktorského studia. O čem jste psal dizertační práci?

Tím, že mě můj vedoucí nadchl pro problematiku výzkumu životního prostředí, odklonil jsem se v praxi od klasických biotechnologií. Pokračoval jsem ve studiu faktorů, které ovlivňují mikrobiální rozložitelnost polychlorovaných bifenylů, a tomuto tématu jsem se také věnoval při psaní dizertační práce na Chemicko-technologické fakultě STU v Bratislavě. Polychlorované bifenyly jsou velice zajímavou skupinou 209 strukturně podobných látek a ty se díky různému počtu a umístění atomů chlóru na bifenylovém skeletu liší vlastnostmi, osudem v prostředí, toxicitou, ale i biologickou rozložitelností. Jsou extrémně zajímavé jako modelový objekt výzkumu. V devadesátých letech se uvažovalo, že je možné jejich biotechnologické odstranění z kontaminovaných míst, jako byla například bývalá továrna na jejich výrobu v Strážském na východním Slovensku. Bohužel jejich odolnost vůči biologickému rozkladu (persistence) je obrovská a na mnoha místech se tyto látky vyskytují i desetiletí po zákazu jejich výroby a použití.

Několik let jste strávil v zahraničí. A z vašeho vyprávění to zní jako velké dobrodružství! Jak to všechno začalo?

Ve vědě jsem chtěl pokračovat i po studiu na vysoké škole, ale zjistil jsem, že to na Slovensku nebude tak jednoduché. Byla to devadesátá léta, období ekonomické deprese a doba politicky komplikovaná. Profesor Baláž dostal na konci mého doktorského studia nabídku profesorské pozice na Univerzitě v Minnesotě a disertační práci jsem pak dokončil pod jeho vedením na dálku. Po odchodu profesora do zahraničí se rozpadla i jeho pracovní skupina a její členové se rozptýlili, většinou skončili v zahraničí. Byl jsem hodně zvědavý, jak se dělá věda v jiných zemích, a chtěl jsem načerpat nové znalosti a zkušenosti. Usiloval jsem o výjezd do zahraničí už během inženýrského studia, v devadesátých letech to ale ještě nebylo snadno realizovatelné. Díky zahraničním kontaktům mého vedoucího jsem se během doktorského studia podíval na několik mezinárodních konferencí. První byla cesta do Švýcarska, a to bylo skvělé! Poprvé v zahraničí! Jeli jsme celá skupina, profesor a doktorandi, všichni spolu namačkaní v jedné felicii. Smích. Pak se mi podařilo, v rámci projektu podpořeného NATO, odcestovat na stáž na dva měsíce do Kanady, kde jsem byl v Canadian Centre for Inland Waters u Toronta. Byla to velice intenzivní zkušenost. Až takový dobrodruh, abych tam zůstal, jsem tehdy ale nebyl. Cítil jsem trošku i jazykový handikap. Ale nevadí, život mě pak zavál do německého Lipska.

A proč zrovna Lipsko?

Můj vedoucí tam měl spolupráci s profesorem Schürmanem v Helmholzově centru pro výzkum životního prostředí (UFZ), a měl jsem štěstí, protože tam hledali postdoka zabývajícího se osudem toxických látek v životním prostředí. A nakonec jsem to tedy byl já. Smích. Tehdy se kladl velký důraz na perzistentní organické látky (POPs – Persistent Organic Pollutants), a já jsem měl s podobným výzkumem již zkušenost ze Slovenska.

Kdy jste do Lipska odjel? A bylo to snadné rozhodnutí?

Nastoupil jsem v roce 1998. Byl jsem rád, že odcházím ze Slovenska, protože situace v zemi nevypadala moc dobře. Naštěstí se pak politický režim změnil, přišly tolik potřebné reformy a vše nabralo lepší směr, v tu dobu jsem byl ale už v Lipsku. Kdybych zůstal na Slovensku o něco déle, možná bych nikdy neodešel.

Jak se Vám v Lipsku žilo?

Do Lipska jsme šli společně s manželkou, která v té době čekala našeho prvního syna. A můj první i druhý syn se narodili už v Německu, kde jsem dohromady žili 4,5 roku. Moje pracovní pozice byla nejdříve na tři roky a poté se ještě výzkum, na kterém jsem pracoval, o rok a půl prodloužil. Byli jsme v Lipsku velmi spokojení. Město vzkvétalo a Helmholtzovo centrum bylo zcela novým centrem aplikovaného výzkumu životního prostředí. Mělo a má špičkové vybavení a pracovali v něm vědci z celého světa. S mnohými kolegy spolupracuji doposud a zůstali jsme blízkými přáteli.

Přesun z Československa do Německa byl jistě náročný. Jak se Vám líbilo město samotné?

Lipsko je velmi zajímavé město, které systematicky po změně režimu v roce 1989 opravovalo své památky. Také se hodně investovalo nejen do architektury, dopravy, ale také do vědy a výzkumu. A vůbec atraktivita města enormně vzrostla. Město není moc velké, v něčem mi připomíná právě i Brno, lidé žijí v blízkosti velkých parků a přírody. Lipsko bylo, a tedy stále je, skvělé město pro život.

A čím konkrétně jste se v Helmholtzově centru zabýval?

Problematika, kterou jsem řešil, byly inovativní metody monitorování znečišťujících látek v prostředí. A rozvíjeli jsme novou techniku pasivního vzorkování jako efektivní monitorovací metody, které by byly nízkonákladové a zároveň by dokázaly monitorovat škodlivé látky. Pracovali jsme na velkých projektech týkajících se znečištění povrchových i podzemních vod. Lipsko a jeho blízké okolí bylo centrem chemického průmyslu po více než 100 let a vyráběla se tam celá řada chemikálií a fotochemických látek. Během války byly velké chemické závody často bombardovány a chemické látky se dostaly do okolí, a i podzemních vod. Navíc v době před rokem 1989 se environmentální bezpečnost chemických látek moc nebrala v potaz. Právě po všem dění v Lipsku a jeho okolí byly povrchové i podzemní vody silně znečištěny z průmyslových zdrojů a hornictví. Byl jsem zapojen například do výzkumu, jak chemické látky z podzemních vod odstranit. Jako jeden příklad vzpomenu výzkum rozsahu znečištění povrchových vod v okolí města Eisleben v kraji Mansfeld, kde se shodou okolností narodil a zemřel i velký církevní reformátor Martin Luther. Město bylo v od středověku hornické a obklopovaly ho doly na měď (např. i Lutherův otec byl horník). Při zpracování měděné břidlice se ve velkém produkovaly různé organické i anorganické znečišťující látky a ty byly smývány jako jemný kal do řek a usazovali se na dně vodních nádrží. Tam je možno najít obrazně celou periodickou tabulku chemických prvků a širokou paletu jejich sloučenin.

A co následovalo po Německu?

Měl jsem možnost v Lipsku zůstat, ale zdálo se mi, že jsem ještě dost mladý a chtěl jsem i s rodinou vyzkoušet další příležitost, která se mi nabízela. Byla mi nabídnuta práce na univerzitě v Portsmouthu v jižní Anglii. Kolegové podávali nový evropský projekt věnující se mně blízkému výzkumnému tématu. Byl jsem s nimi v kontaktu a po schválení projektu mi jeho koordinátoři navrhli, abych se přihlásil do výběrového řízení na místo výzkumného pracovníka. Vyšlo to a já nabízenou pozici v tříletém projektu získal.

Jak jste se zvládli přestěhovat se dvěma malými dětmi?

Stěhování bylo velké dobrodružství. Když jsem se na pozici hlásil, nedošlo mi úplně, že už samotný proces stěhování může být náročný. Smích. Nejprve jsem přestěhoval svou ženu a dvě malé děti zpět na Slovensko a sám se vydal do Anglie, abych našel bydlení pro nás všechny. Všechny věci jsme měli celou dobu v Německu, protože jsme nevěděli, kam je přestěhovat. Na internetu jsem našel stěhovací firmu, která nám vyhovovala, a ti přemístili všechen náš majetek nejdřív z Lipska do spedičního skladu u Berlína, kde ještě nějakou dobu zůstaly, než jsem věděl, kde budeme vůbec žít. Za dva týdny se mi podařilo najít v Porthsmouthu bydlení, a to ne tak ledajaké. Měli jsme typický malý britský domek rovnou patnáct minut na kole od pláže. A já sám jsem se do práce každý den přepravoval lodí křížem přes přístav. Pokud bych jezdil autem, musel bych celý přistav objíždět kolem, což bylo asi 30 km. Přitom univerzita byla od našeho domu přes přístav vzdušnou čarou jenom asi 2 km.

To zní jako z nějakého filmu.

A byla to pravda. Smích. Anglie byla prima. Můj nejmladší syn v Portsmouthu prožil útlé dětství a po Anglii se mu ještě hodně dlouho stýskalo.

A jak to bylo se stěhováním do Anglie dále?

Zabydlel jsem se, osázel jsem záhon a čekal na manželku se syny. Smích. Ale když ti do Anglie dorazili, nábytek tam pořád ještě nebyl. Spediční firma přijela až o měsíc později. A my teda žili jako v kempu, i když pod střechou. Smích. A doteď si pamatuji velkou radost našich dětí, když uviděly po více dvou měsících svoje hračky. Vždy to s našimi cestami nebylo úplně jednoduché a obdivuji svoji ženu, že to zvládla a vydržela to se mnou.

Kde se vám líbilo více – v Lipsku nebo Portsmouth?

To je těžké srovnávat. Každá země měla své pro a proti, všude je co obdivovat a všude se člověk něčemu novému naučí. Němci jsou v prvním kontaktu víc odměření, Angličané víc žoviální. S Lipskem, které leží na východě Německa, sdílíme podobnou poválečnou historii a životní zkušenosti, a proto mi byli kolegové z Lipska malinko bližší než ti z Portsmouthu. Dobré přátele mám ale v Německu i v Anglii. A hodně mě baví historie, zvláště středověk. Jezdili jsme na výlety vlakem po jižní Anglii a objevovali zapadlá historická místa. Moc rádi na Anglii vzpomínáme.

Na čem konkrétně jste v Anglii pracoval?

Práce byla opravdu zajímavá. S osmi partnery z celé Evropy jsme vyvíjeli vzorkovač, který se nám podařilo i patentovat. V Anglii jsme se zaměřili na vzorkování organických znečišťujících látek regulován, například perzistentních pesticidů v povrchové a mořské vodě. A vzorkovali jsme přímo v přístavu Royal Navy v Portsmouthu, kde v té době kotvila i britská letadlová loď, myslím, že to byla HMS Invincible. Samotný přístav je hodně kontaminovaný, opravují se tam velké lodě a je to frekventovaný dopravní uzel. Navíc za druhé světové války bylo město Portsmouth a jeho přístav často bombardováno Luftwaffe, takže tam opakovaně vytekla do moře ropa a v přístavu dodnes nacházejí nevybuchlou munici.

A nechtěli jste v Anglii zůstat nebo se naopak posunout někam dál?

I když má moje rodina Anglii ve velké oblibě, chyběla nám střední Evropa a rodina. Navíc manželka po mateřské chtěla nastoupit do práce a s malými dětmi v cizině, kde nemáte zázemí, je těžké, aby pracovali oba rodiče. Slovensko bylo už navíc od roku 2004 v Evropské unii, a to slibovalo světlejší zítřky. V roce 2006 jsme se rozhodli vrátit na Slovensko.

Kde jste po návratu do vlasti zakotvil?

Po příjezdu jsem pokukoval po různých pracovních pozicích v průmyslu, ale stále jsem se chtěl věnovat problematice vody a znečištění životního prostředí. Nakonec jsem skončil ve Výzkumném ústavu vodního hospodářství v Bratislavě v Národní referenční laboratoři pro oblast vod. Pracoval jsem v akreditované laboratoři, monitorovali jsme kvalitu povrchových a podzemních vod na celém území Slovenska a vyvíjeli jsme metody pro stanovení regulovaných znečišťujících látek. Snažil jsem se získávat i vlastní výzkumné projekty, což se celkem dařilo. Spolupracovali jsme například s Rakouskem, zkoumali jsme kvalitu vody v Dunaji. Pomáhali při obnově Bosny a Hercegoviny po válce, kde jsme i školili tamní kolegy, aby měli dostatečnou expertízu týkající se implementace evropské legislativy v oblasti vod. Byla to rozhodně zajímavá práce. Ale po čase přibývalo rutiny a dost mi začal chybět prostor pro vlastní výzkum. Na Slovensku jsem pracoval až do roku 2014 a pak jsme se přesunuli do Brna.

Takže RECETOX?

Ano, RECETOX. Na mezinárodní konferenci v Praze v roce 2009 jsme se potkali s profesorkou Janou Klánovou, která právě hledala vědce s expertízou v nových oblastech výzkumu. Bylo to perfektní načasování. Chyběla mi věda, intenzivní kontakt s vědeckým světem a univerzitní prostředí. Slovo dalo slova a já od roku 2010 dojížděl každý týden do Brna, abych na RECETOXu učil a zapojoval se do výzkumné činnosti. Bavila mě práce se studenty na jejich závěrečných pracích. Také jsem se vrhnul do výzkumné a publikační činnosti a postupně jsem byl v Brně více a více, až jsme se s celou rodinou na jih Moravy přesunuli úplně. A je nám tu moc dobře.

A co je aktuálním tématem vaší vědecké práce?

Máme vlastně několik tematických okruhů, kterým se se svým týmem věnuji. Prioritou je charakteristika osudu a rizik znečišťujících látek ve vodním prostředí. Vyvíjíme metody, umožňující hodnotit, jak moc jsou vodní organismy vystaveny stopovým organickým látkám v povrchových, odpadních vodách a v sedimentech. Ačkoliv se zdá, že s kontaminanty z řek člověk nepřijde do přímého kontaktu, je to mylná představa. Například ryba žijící ve vodě do sebe kontaminanty přijímá a v rybím mase je sníme i my.

Téma znečištění vody vás provází celý život. Proč jste se rozhodl právě pro zkoumání škodlivin ve vodě?

Vždycky jsem měl vztah k přírodě a hodně mám rád moře. Zajímal by mě i výzkum ovzduší, ale téma znečištění vody ke mně tak postupně samo přicházelo a já jsem si ho vzal za své.

Pane docente, jste velký cestoval. Jak zpětně svá cestovatelská a zároveň vědecká dobrodružství vidíte?

V historii bylo naprosto běžné, že každý učeň, aby se stal zkušenějším ve svém řemeslu a mohl se stát mistrem, musel povinně odejít na několik let do ciziny načerpat nové znalosti. A ve vědě to není jinak. Zažít výzkum v zahraničí, poznat jiné kultury je neskutečně obohacující a doporučuji to každému. Nikdy na to není pozdě!

Kam to bude dál?

Smích. Nikam! Doufám, že je Brno a RECETOX je pro mě už cílová stanice.

A my jsme rádi, že vás máme na RECETOXu. Děkuji za milý rozhovor o vašich vědeckých i cestovatelských dobrodružstvích

Fotografie ze života v Portsmouth, autor Branislav Vrana: